Denodenní korupce

Stále se sžívám s formou blogu. Mám takovou představu, že blog je něco jako deník – a ten plní svůj účel jen tehdy, pokud si ho člověk vede pravidelně. S tím asi můžu mít docela problém, přinejmenším v rozlítaným stavu, v jakým se zrovna nacházím. Nicméně: efekt pravidelnosti nutí člověka, aby psal i v zdánlivě všední dny, jako byl ten můj. Když se snažím nalézt téma dne, napadne mě korupce na ministerstvu obrany. Vojta i Veronika se mě ptali na názor, tak si ho dovolím publikovat zde…

Vůbec se nedivím tomu, že zrovna probíhá vyšetřování možné korupce na MO. Jen houšť. To prostředí jsem poznal a je mi víc než jasný, že pokud samo o sobě není korupční, tak přinejmenším vytváří podmínky, kdy na ceně, efektivitě a užitečnosti při investicích záleží vážně hodně málo.
Existuje nepřeberné množství legislativních opatření, která mají netržní chování omezit, ale žádná opatření nejsou samospasitelná. Krásným příkladem je zakázka jisté složky na nákup stanů. Aby nebylo nutné vypisovat veřejnou soutěž, pořídila složka nejdřív malé množství stanů pod hranici k soutěži. Oslovila jednu firmu a firma zboží dodala. Neuplynulo dlouho a složka se rozhodla dokoupit tisíckrát více stanů. Jelikož ale již zboží a dodavatel byl stanoven, nebylo potřebovat vypisovat soutěž, stačilo říct dodavateli o dokoupení dalších. Zjednodušuji to, ale jde o princip: obejít jde vše, pokud se chce.
Proč je stát tak špatný hospodář? Možná proto, že peníze nejsou v státní správě měřítko. O peníze jde firmám, státním úředníkům, vyřizujícím zakázky jde o v lepším případě o klidný průběh a snadné splnění úkolu, v horším o vlastní přiživení se. Klidný průběh = zodpovědnosti na jiné, minimum vlastních podpisů a rozhodnutí. Klidný průběh jsou přírůstky k projektům místo zastavení se a položení si otázky: jdem správnou cestou ? Nestojí nás denodenní úpravy víc, než začít na čisté louce ?
K tomu všemu se připočítává osobní zbabělost úředníků; do jisté míry pochopitelná, i když neomluvitelná. Po půlroce v praxi (a po třech letech na katedře univerzity) vidím, jak se mi ztrácí odbornost, uniká kontakt s realitou a naopak jak se otvírá možný funkční růst, pokud si neznepřátelím lidi nad sebou. Mě to může být jedno, já se uživím rád i jinak, ale dovedu si představit člověka po patnácti, dvaceti letech, který se bojí odejít do neznámého prostředí, ve kterém nikdy nepracoval. Ze vzdělání na VŠ mu často zbyl jen titul, praxe ho moc využitelných dovedností nenaučila. Takový člověk ví, že jediná možnost, jak přežít v státní správě do důchodu, je neudělat si nepřátele nad sebou a kopat za jeden tým. Nemůže si dovolit zastavit špatný projekt, nemůže si dovolit kritiku. Vším tím by riskoval, že si ho někdo všimne, že si vzpomene, kdo dělal problémy a při nejbližší reorganizaci se tak snadno může objevit důvod, proč zrovna tenhle člověk není potřeba.
Je to úžasný mechanismus. Pojď mezi nás. Degradujeme tvé schopnosti, ale slíbíme ti růst. Když si budeš vyskakovat, půjdeš ven, kde neznamenáš nic. Když půjdeš s námi, stačí si počkat, až někdo z nás odejde do důchodu a hned povyskočíš o patro výš.

Kdo si v takovém prostředí dovolí bojovat proti korupci, hlouposti a chybám ? Jaký člověk řekne: tohle nepodepíšu, s tímhle nesouhlasím, ten úkol je zbytečný, špatně zadaný ? Leda ten, kdo nehraje jejich hru, kdo ji hrát nemusí, kdo na “nich” není závislý. Správná odpověď, i takový lidé se najdou. Horší už je odpověď na související otázku: jak dlouho takoví lidé vydrží ve státní správě ?

Existuje řešení ? Dovedl bych si nějaké představit: výrazně omezit množství hodností (výše hodnosti mimo jiné kvalifikuje člověka k vykonávání různých funkcí), nepovolit jiné obsazování (jmenování do) funkcí, než vnitřním výběrovým řízením, důsledně sledovat efektivitu pracovníků, kupovat si “člověkohodiny” pracovníků v projektech i týmech. Jenže je něco takového možné v státní správě, potažmo v armádě ?